Červenec 2010

Zumba a tak

30. července 2010 v 15:18 | Signorina Confusa |  Giorni confusi
Nějak nevím, co říct, co napsat. Tenhle týden byl PŘÍŠERNÝ. Vše způsobeno přítomností obou rodičů doma. Bože, s nimi je to tak strašné! Je to jako peklo, jako vězení. Pořád mě kontrolují, lezou mi do pokoje bez zaklepání, vyhánějí mě od televize a počítače nebo mě nutí něco uklízet. Pane Bože ... . Peklo. Už aby bylo pondělí. Nebo líp - už aby bylo září.
Jo, asi budu 31. srpna nadávat, že mě zas čeká 10 měsíců mučení a budu chtít ty dva měsíce zpátky, ale pro tento okamžik si pocit těšení se uchovám. Nepřekáží mi, tak proč ne.
Jediná pozitivní věc, co se v posledním týdnu událala je kurz zumby. Ono se to teda dělo i minulej tejden, ale to sem si nemohla pořádně užít, protože jsem ještě měla zavázanou ruku kvůli tomu sebevražednýmu incidentu. V úterý a včera jsem už směle trsala do latinsko-amerických, karibských a afrických rytmů a bylo to super. Dokonce ještě lepší než břišní tance, kterým se taky věnuju :). Ještě mě to čeká zítra a pak ještě celý srpen. A uvažuju, že se přihlásím i na klasický kurzy během školního roku. Zkuste to taky, pokud máte možnost ;). Jen musíte mít výdrž a taky dostatek potu, protože mám po tý hodině pocit, že jsem vypotila Jaderský moře. Fakt jo. Ale ten pocit ... to štěstí, uspokojení z pohybu a tak ... to za to stojí :).

Jsem

27. července 2010 v 9:40 | Signorina Confusa |  Signorina Confusa
Chci být jaderný fyzik nebo europoslankyně?
Chci se dívat na svět, jak vzkvétá, nebo jak hyne?
Chci být tlustá nebo hubená?
Jsem normální nebo šílená?
Jsem pravo i levo, pravda i lež,
nemáš mě rád? No tak běž!
Já vždy žila sama a tak žít i budu,
ve všech svinstvech světa vymáchám si hubu.
Ale aspoň umřu s vědomím,
že všechno o životě vím
a ničeho litovat nebudu.
by Signorina Confusa 

Men and women

25. července 2010 v 11:16 | Signorina Confusa |  Pensieri confusi
Proč zrovna muži a ženy?
Proč nemohou ženy žít bez mužů a muži bez žen?
Proč jsme závislí na opačném pohlaví?
A proč jsou 4% lidí závislá na stejném pohlaví?
Bože, točí se mi z toho hlava. A víte, co je nejhorší? Já vůbec nevím, jak odpovědět. Nemám tušení, nenapadá mě absolutně nic. Je to frustrující, protože já obvykle mám odpověď naprosto na všechno. Ale teď? Nic. Vůbec nic mě nenapadá. ↓↓↓↓↓
2
Včera jsem byla na jedné vesnické zábavě. Měla jsem jenom jedno černý pivo, aby si někdo nemyslel, že chlastám jak duha. Seděla jsem tam na "baru", pivo v ruce, a pozorovala jsem ostatní lidi. Ženy a muže (nebo spíš kluky a holky), jak po sobě pokukují, flirtují, nebo už se líbají, tančí, objímají se. A v tom mě to napadlo. Proč zrovna muži a ženy?
Řeknu vám, tížilo mě to celou noc a úplně mi to zkazilo zábavu. Snažila jsem se to vytancovat, ale nic. Kolem jedné ráno jsem odtamtud vypadla na čerstvý vzduch zakouřit si. Přišel ke mně můj dlouholetý kamarád z té vesnice. Začali jsme si povídat, kouřili jsme jedno cígo spolu a já jsem se mu svěřila, co mě tíží, protože se ptal, jakto, že netancuju, když obvykle odpadám mezi posledními. Podíval se mi do očí. "Bože," napadlo mě. Světlo lampy mu dopadalo na obličej a on vypadal dokonale. Řekl mi:"Znám jen jeden způsob, jak přijít na to, proč." A políbil mě. Noooo .... ehm. Trošku jsem to přehnala. Ale nespala jsem s ním. Když začal hledat tu ehm gumovou věc u něj v pokoji, uvědomila jsem si, co dělám. Můj dlouholetý kamarád. Kamarád mého bratrance. Zná ho celá ves. Mě zná celá ves. "No, já myslím, ehm, že už jsem přišla na to, proč. Promiň, musím jít," řekla jsem a začala se ve spěchu oblíkat. Letěla jsem domů (k babičce, takže vlastně ne domů). Nespala jsem. Ani minutu. Takže asi víte, jak mi teď je. Když se mě bábi ptala, co sem včera večer dělala a v kolik jsem přišla, tak jsem řekla, že jsem seděla sama u rybníka a řešila filozofické otázky. V podstatě to byla pravda. Až na ten rybník ... no a tu samotu. "A vyřešilas nějakou?" ptala se. "Ne, ani jednu," odpověděla jsem. A to je na tom to nejhorší. Udělala jsem něco, čeho teď lituju, a navíc to nebylo k ničemu. Vůbec k ničemu ....
Ciao bambini ...

Řízy řízy

23. července 2010 v 13:33 | Signorina Confusa |  Signorina Confusa
Opravdu nevím, jak se to stalo.
Seděla jsem před zrcadlem, brečela jsem, byla jsem naštvaná. V ruce jsem třímala skleněný náramek, který pod tíhou mého vzteku prasknul. Byl ostrý ... a pak jsem jela na pohotovost. 5 stehů. Ruka na týden v hajzlu. Paráda ...
No, a je to venku. NIKDO, kromě matky, která mě tam vezla, o mém sebevražedném pokusu neví. Ani to nebylo sebevraždění. Byla jsem mimo, můj mozek byl zateměnej vztekem. Potřebuju to říct/napsat, protože všem, kteří se ptali, jsem řekla, že jsem si rozrazila ruku při pádu ze schodů.
Ale pohledy ostatních lidí ... dneska jsem seděla v čekárně na chirurgii, protože mi měli vyndávat stehy. Jsou tam jedny dveře, kde je ordinace, a pak druhé, ze kterých vylézá sestřička a bere si karty pacientů. Podávala jsem jí kartičku i se zprávou z pohotovosti, kterou mi ten večer napsali. Bylo tam:"Pořezala se skleněný náramek." A sestřička to četla, pak se na mě podívala s vykulenýma očima a nahlas (fakt NAHLAS) řekla:"Ty ses podřezala?!" Né, ona neřekla pořezala, ale PODŘEZALA. Blbka. Čekárna stichla a všichni (asi, já nevím, jsem paranoidní) koukali na mě. Tak jsem odpověděla:"Já jsem se P-O-Ř-E-Z-A-L-A." Nechtěla sem bejt za sebezabíječku, že ano. Ale stejně po mně tak koukali ... . Ono tady ve městě je takovej sebevrah děsný vzrůšo. No a čekala jsem tam snad 3 hodiny a pak jsem byla vevnitř jen 5 minut. Dobrý no.
Mám na tom zelenou (taková ta zelená mastička/vodička/cokoliv) a náplast. Teď vypadám tuplem jak sebevrah, protože předtím lidi nevěděli, kde přesne to říznutí mám, ale teď ... je to strašný. A pak ta jizva. Budu s tím muset žít. Dokud to nezmizí. Což asi nezmizí.

Klidně teď pište, že sem vypatlaná, co sem to udělala, tím se nic nevyřeší. Já VÍM. Teď už ano. Beru to tak, že jsem rozšířila svoje životní zkušenosti. Sice o negativní věc, ale přece. Už NIKDY. Nikdy ...

Víte, jaký je rozdíl mezi onanií a sportkou? Žádný. Stačí šest dobrých tahů a máte v rukou miliony.

22. července 2010 v 8:50 | Signorina Confusa |  Pensieri confusi
Doufám, že vás nadpis článku nepohoršil, že jste všichni aspoň trochu sprostí a taky že jste ten vtip pochopili, protože nepochopení vtipu je jedna z nejtrapnější věcí, co se může stát. Ale znáte to, ne? Někdo vám řekne:"To ti musím říct úžasnej vtip! .... ." Konec vtipu. On a ostatní kolem vás se válí v křečích po zemi a vám letí myšlenky hlavou rychlostí světa a říkáte si:"Co sem tu, sakra, zas nepochopil/a?" No a abyste nebyli za debila, tak se snažíte smát. Většinou je tento uměle vyprodukovaný úsměv podobný obličeji malého dítěte, který ... no ehm, jak to napsat, aby to nebylo nechutný ... má problém se vzduchem ve střevech. Dokážete si to představit? :D
A další trapas je, když prostě zapomenete konec toho vtipu. Takže vy někomu řeknete:"To ti musím říct úžasnej vtip! .... ." Žádnej konec vtipu. Ticho. Vy se trapně culíte, škrábete se na hlavě a myšlenky vám hlavou letí rychlostí světla a říkáte si:"Jakej je, sakra, ten konec?" Stejně si nevzpomenete ... tak se omluvíte, jako že je to trapný, ale že se vám to prostě vykouřilo z hlavy. A ostatní vás většinou omluví s umělým úsměvem nafouknutého kojence. A myslí si, že ste divnej/á.
No a co z toho teda plyne? Copak to není jasný? Mě tyhle všechny události už dostatečně poučily. NIKDY nevykládám vtipy.

Ciao, bambini.

The sun

20. července 2010 v 11:26 | Signorina Confusa |  Signorina Confusa
Právě žvýkám oběd - květákový karbanátky s hranolkama. Možná se divíte, ale je to dobrý. No a ještě před tím, když se talíř s tímto chutným jídlem točil v mikrovlnce, jsem se rozhodla, že si prostě založím nový blog. Čtvrtý v mojí internetové kariéře. Proč? No kvůli soukromí. Dělá to kde kdo. Protože kde kdo, včetně mě, se občas uřekne a vypustí před svými přáteli (nebo nedej bože nepřáteli) fakt, že je vlastníkem blogu a ostatní chtějí hned vědět, jaký blog a co tam píše a tak. A kde kdo, včetně mě, to prostě nevydrží, řekne si "ale co, sou to moji přátelé/je to můj kamarád, co mi to udělá, stejně tam půjde jednou a pak už tam ani nepáchne", a dá jim adresu. OMYL! Lezou tam pořád a ani o nich nevíte. Děs běs. Tady se cítím volná, nesvázaná. Tak doufám, že to tak už zůstane :)).
PS: Jestli se děsíte té depresivní černé ... je to schválně. Všude je tma a pak najednou nahoře v záhlaví prostě vychází slunce. Ta tma má představovat všechny sra*** a debily, kteří nám lezou do života a znepříjemňujího, nebo ho dokonce dělají nesnesitelným, a to slunce je symbol toho, že stejně jako ono i my jednou "vyjdeme" a zazáříme. Aspoň v to věřím :)).